HISTORIE OBCE 

Název obce
Původní název obce z r. 1294 zněl Wlohus, dále se vyvíjel přes Wulkos (r. 1359), Wlkoss (r. 1373), Wlkossy (r. 1437) až k Wlkosch v r. 1872 a Vlkoš v r. 1881. Zápis Wlohus nelze číst tak jak je napsán, ale Vlkuš nebo Vlkoš.
Jméno obce patří svým základním osobním jménem i způsobem jakým je vytvořeno k nejstarším typům jmen na Moravě. Také poloha obce na Přerovsku tomu odpovídá. Stejným způsobem, jako osobní jméno Vlkoš, byla odvozena i staročeská osobní jména Býkoš, Svinoš (je základem místního jména Svinošov v okr. Blansko).

Nejstarší informace
Nejstarší písemná zpráva o vsi Vlkoši pochází z roku 1294, kdy bratři Hartleb a Vítek z Dubňan darovali její polovinu velehradskému klášteru. Značná lánová výměra Vlkoše ukazuje, že jest založení kolonizačního, kdy u nás vesnice zakládány byly s velkou výměrou. Spekulace kolonizační neznala malé výměry starých slovanských vesnic, které v této době rovněž proměněny byly v lánový systém. Podle toho Kanovsko s poloviční lánovou výměrou Vlkoše bylo by prastarého původu slovanského.

Původní majitelé obce
Původním jádrem obce byla náves. Chalupy tvořily trojhrannou, od severu, východu a jihu uzavřenou náves, od západu chráněnou rybníky. Hlavní vchod na náves vedl přes „říku“ a od západu přes „hatě“ rybníků. Vedle toho vedla od severu ulička, která se dala snáze uzavřít.
Na přelomu 12. a 13. století byl Vlkoš přeměněn v činžovní ves. V tuto dobu byl v zemi zaváděn lánový systém. V zemských deskách založených v roce 1348 je uvedeno, že Vlkoš byl podle majitelů rozdělen na tři části. A to na farskou (patřící pánům z Deblína), obsahovala ½ tvrze, dvůr, mlýn, ½ 8 lánů, 3 podsedky, 2 krčmy, sad, trávník, „Louky“, pastviska, část „Plučišť“, ovesnou (patřící pánům z Kravař), obsahující ½ tvrze, dvůr, 5 lánů roli, 1 čtvrtlán, 3 krčmy, 2 dvorce. A vladyckou (patřila vladyckému rodu Podstatských z Prusenovic) s 2 lány. Na sklonku 14. století vladycká strana splynula s ovesnou stranou v jeden celek.

Farská strana
V 13. století patřila farská strana pánům z Deblína, z jejichž předků je jako první znám Ratibor (přední rádce krále Václava I.). Po Ratiborovi zdědil farskou část Vlkoše jeho syn Arkleb a s touto částí také polovinu Bochoře, Újezdec a Horní Moštěnici. Arkleb tento majetek odkázal na smrtelné posteli jako zbožný dar velehradskému klášteru. I když tento majetek daroval klášteru, zůstavil sobě a svým potomkům vrchní dozorčí právo. Protože klášter byl od Vlkoše vzdálen 42 km, spokojil se s úročnými dávkami a Vlkoš zastavil světským pánům. První zástavním držitelem byl Dětoch z Vlkoše, který se poprvé objevuje 29. 9. 1359 a po své smrti byl pochován v dómském kostele olomouckém před oltářem Panny Marie.
V roce 1391 drželi tuto polovinu bratři Vilém a Albert ze Šternberka a v témže roce prodali svou polovinu Vlkoše i s tvrzí, dvorem, mlýnem, ovocným sadem, půl osma lánu, 2 krčmy, 3 podsedky, vody tekuté i netekuté, louky, pastviska Hynkovi ze Žeravic. Roku 1406, kdy zemřel, zdědila statek, ke kterému patřila polovina tvrze s dvorem, mlýnem a dalším příslušenstvím, jeho dcera Kateřina, provdaná za vladyku Habarta Kunatu ze Sulejovic. Za nepřítomnosti manžela spravovala statek sama a často vedla spory s Kuníkem z Drahotuš o rušení držby a patronátní právo ke kostelu. Kuník v letech 1407 – 1409 několikrát přepadl její poddané, zničil jejich majetek a tvrz poškodil. Kateřina žalovala pánům u zemského soudu v Olomouci.
Habart svou polovinu Vlkoše prodal Konrádovi Foglovi a od něho roku 1416 koupil Vlkoš Jan z Rokytnice. Poté se tato část Vlkoše dostala do rukou Smilu ze Sulejovic. Smil ze Sulejovic, dědic a příbuzný Habarta Kunaty, prodal před rokem 1437 bratrům Janovi a Hynkovi z Ludanic (psali se též z Rokytnice) tuto 1/2 Vlkoše i s tvrzí (zápis do Zemských desek proveden až roku 1448).

Ovesná strana
Pánové z Kravař získali polovinu Vlkoše (ovesnou stranu) před r. 1348. Tato polovina byla polovinou svobodnou, a tak se zapisovala do zemských desek. Prvním vladařem byl Jan čili Ješek, který pocházel ze slavného rodu moravského (tomuto rodu na koci 14. století patřila 1/5 Moravy, drželi k panství hrad Helfštýn).
V roce 1361 se objevuje Vlkoš ve sporu pánů z Šternberka s vizovzkým klášterem, ten škodil klášteru v sousedství Vlkoše roubáním a mýcením Rasyny. Jan z Kravař od roku 1373 přestává být gruntovním pánem Vlkoše, roku 1389 zakládá klášter ve Fulneku až nakonec roku 1398 umírá. Kravařům v této době patří ½ Vlkoše, ½ Kyselovic a ½ Zářičí. Polovina Vlkoše přešla do rukou povladyčeného panského rodu pánů z Drahotuš, jejich členem byl v té době Fridušem z Drahotuš.
Dva lány ve vsi držel Hereš z Rokytnice, který byl Fridušovým tchánem a tyto lány získal před rokem 1348. Tyto dva lány roku 1360 prodává svému bratru Dětřichovi. Poté se věnoval úřednictví a nakonec ukončil svou kariéru jako nejvyšší sudí cudy olomoucké, až roku 1382 umřel. Ve svobodné polovici Vlkoše je tedy od roku 1373 včele Friduš ze Stolbachu odjinud z Drahotuš. Rod z Drahotuš se ve Vlkoši vyskytuje v letech 1373 – 1437. Vedle Vlkoše patřily k jeho statkům Věžky, Bochoř a polovina Kokor. Správou majetku byl pověřen purkrabí Vladivoj, který sídlil na vlkošské tvrzi, která byla z větší části dřevěná, stála uprostřed vesnice po kostelem sv. Jiří. Po Fridušovi, o kterém je poslední zmínka z roku 1389 získala Vlkoš jeho dcera Eliška, Bochoř jeho syn Kuník z Drahotuš. Eliška následně vstoupila do kláštera, a tak byl správcem jejího majetku pověřen Kuník z Drahotuš. V tomto období se země nacházela ve vnitřním nepokoji. Pavlík ze Sovince, který se roku 1393 zavázal markrabětu Joštovi sloužit a za své služby dostal zástavou Chropyň si násilím zabral i Vlkoš, ve kterém vládla Eliška. Eliška vznesla na zemský soud pro porušení svých majetkových práv žádost. Bylo jí vyhověno, jako legitimní majitelce Vlkoše, ale Pavlík se odmítl nálezu soudu podrobit. Byl navíc chráněn markrabětem Joštem, sbíral poddanský úrok, lesy vlkošské a bochořské mýtil, vod lapáním ryb užíval. Po jedenáct let Pavlík ze Sovince držel ½ Vlkoše, patřící Elišce z Drahotuš. Právoplatným majitelům byl Vlkoš a tvrz navrácen v roce 1405. Když Pavlík zemřel (r. 1405), požadovala Eliška po jeho synu Pavlíku ml. náhradu 300 hř. za škody, které jeho otec ve Vlkoši způsobil.
Roku 1413 vpadl Jan Puška na polovinu Vlkoše patřící Elišce z Drahotuš a užíval lesů, luk a vod. Eliška se hájila před zemským soudem. Puška se však nechtěl vzdáti Vlkoše dobrovolně, proto když prodával louky a les, Kuník rozehnal kupce. Jan Puška na oplátku tohoto věznil a šacoval Kuníkovy poddané. Jan Puška se dostal do pražského vězení,
a protože měl Kuníkovi 133 hřiven zaplatit, ale Kuník se těchto peněz nedočlal, rozhodl se Kuník Puškovi poddané šacovat a věznit. Po Puškově návratu z vězení byl na oplátku hnán Kuník k zodpovědnosti před zemským soudem.
Kuníkovým sídlem byla vlkošská tvrz, která byla rozdělena na dvě poloviny. V té, která patřila Elišce, sídlil její bratr Kuník. Po smrti Elišky se majitelem Vlkoše stal Kuník, který ves 1416 postoupil Vilému z Potštejna. Vlkoš se tak dnem 21. července 1416 majetkem pána Viléma z Potštějna.

Vlkoš od 15. století
V roce 1424 a 1427 při průchodu husitských vojsk utrpěl Vlkoš značné škody. Tvrz byla téměř zničena. Tehdy Eliška z Potštejna (majitelka ovesné strany) zajistila dědické právo na polovinu Vlkoše i s tvrzí svému choti Jakubovi Jakšovi. Jakub, zvaný Jakša z Blažejovic, od roku 1437 majitel poloviny Vlkoše, přikročil k opravě své poloviny tvrze.
Smil ze Sulejovic (majitel farské poloviny Vlkoše), dědic a příbuzný Habarta Kunaty, prodal před rokem 1437 bratrům Janovi a Hynkovi z Ludanic (psali se též z Rokytnice) tuto 1/2 Vlkoše i s tvrzí (zápis do Zemských desek proveden až roku 1448). V roce 1447 zároveň Jan a Hynek z Ludanic (1447 kupuje druhou polovinu od Jana z Rokytnice) prodávají bývalou klášterní část Vlkoše Jakubu Jakšovi a tím byly obě části vesnice spojeny.
Po smrti Jakuba z Blažejic se ujal správy Oldřich Stoš z Branic, protože dcery Jakubovi byly nezletílé a Oldřich byl jejich poručníkem. Stoš patřil k loupeživým rytířům, kteří přepadávali pokojné obyvatele a poddaným loupili dobytek. Za jeho správy byla tvrz kolem roku 1450 vypálena. Po smrti Oldřicha Stoše se dcery Jakuba Jakše domohly svého majetku. Tyto dcery roku 1460 pohání svého porčníka Oldřicha Stoše, protože tvrz obsadil a spálil.
Ve správě správě Barbory s manželem Hynkem z Choltic a Anny s manželem Jindřichem z Choltic zůstal Vlkoš do roku 1501, kdy byl prodán Janovi Tisařovi z Hliníka, který rok poté postoupil právo na Vlkoš Hynkovi z Ludanic a na Rokytnici. Sestry nechaly znovu vybudovat tvrz a od roku 1464 Barbora se svým manželem Hynkem z Choltic a Anna s chotěm Jindřichem z Choltic spravovali společně Vlkoš, Bochoř a Kojátky. Funkci šlechtického sídla a hospodářsko-správníhho střediska plnila tvrz až do začátku 16. století.

16. a 17. století
K vlkošské farnosti náležely v roce 1568 obce Vlkoš, Kyselovice, Kanovsko, Věžky a polovina Bochoře. V této době se rozšířilo učení jednoty bratrské a mnoho jejích členů bylo i v nejbližším okolí obce, a tak se obyvatelé Vlkoše začali bouřit proti knězi Valentinovi, který byl katolickým knězem. Valentin musel nakonec zastání hledat až u svého biskupa Viléma Prusinovského. Až byl v roce 1601 dosazen chropyňskými pány do Vlkoše kněz luterského vyznání, který zde pobýval až do roku 1615, kdy cardinal Dietrichštejn chropyňské panství koupil a dosadil na vlkošskou faru katolického kněze, který se jmenoval Baltazar Pompejan. Tento kněz na počátku třicetileté vválky zmizel neznámo kam.
V roce 1623 řádili v okolí vesnice luterští Valaši, kteří při jednom z najezdů vydrancovali i vlkošský kostel sv. Jiří, zničili obrazy, rozsekali oltáře, vykradli sakristii, zničili knihy, sebrali všechny zlaté a stříbrné předměty, kněžská roucha a prádlo. Takto spustlý kostel byl poté svěřen katolickému faráři z Břestu, Albertovi Missiovi. V r. 1627 byl do Vlkoše poslán farář Jiří Domalia, který r. 1630 obstaral vlkošskému kostelu zvony. Pohroma postihla kraj kolem Vlkoše v roce 1642. V tomto roce dobyl švédský generál Lionard Torstenson Olomouc. V noci 2. prosince 1642 vtrhlo 100 švédských rejtarů do Bochoře a Věžek. Ve Věžkách sebrali všechen dobytek, krávy, koně i ovce a zahnali ho do Bochoře. Potřebný proviant si tak švédská armada obstarávala v kraji. V noci ze 6. na 7. prosince vpadli do Vlkoše, kde rabovali v chalupách a ukradli všechen dobytek. V srpnu 1643 táhlo švédské vojsko z Tovačova přes Vlkoš a Věžky k Hormí Moštěnici. V Horní Mostěnici se utábořili na kopci, který se dnes jmenuje Švédské šance. Vojáci v tlupách přepadávali dědiny, surovým bitím nutili obyvatele vydat peníze a zásoby ukryté v zemi. V táboře pobyli asi měsíc a odtáhli k Vyškovu. Po jejich pobytu zůstal Vlkoš vydrancován, skoro spálen, rybníky byly vypuštěny. Jako následek válečné hrůzy může sloužit tento výčet z roku 1646, kdy ze 32 sedláků odešlo 7 na zpustlé grunty na Kanovsku, 22 sedláků grunty opustilo, buďto sběhli jinam nebo pomřeli, 3 odešli pracovat jako šancíři na opevnění Olomouce. V lednu 1648 vpadlo na vlkošské panství 800 švédských vojáků.
V roce 1663 v době žní pozorovali naši předkové houfy uprchlíků z jižní a severovýchodní Moravy. Při tatarsko-tureckém vpádě na Moravu obyvatelé Vkoše zakopali majetek do země a s rodinami a s dobytkem utíkali na sv. Hostýn, tam tábořili po 11 týdnů. Na Hostýně organizoval uprchlíky Ludvík Arnošt Elbogner z Unteršenfeldu. Doma zanechali svému osudu své domy a úrodu na polích. Zatím se ve Vlkoši dne 1. Srpna 1663 ubytovaly dva císařské pluky, které vesnici drancovalo při hledání potravy. V říjnu téhož roku se vpád Tatarů a útěk obyvatel opakoval.

18. století
V letech 1715 – 1716 zachvátil naši krajinu zhoubný mor. Za kardinála Wolfganga Annibala ze Schrattenbachu byl r. 1726 postaven vodní mlýn. V letech 1739 – 40 byla velmi krutá a dlouho trvající zima (pomrzlo mnoho lidí a množství dobytka). Domy byly roku 1774 opatřeny popisnými čísly.

19. století
V roce 1805 došlo ke třetí válce s Napoleonem. Po bitvě u Slavkova roku 1805 se francouzské vojsko objevilo i ve Vlkoši. Vlkoš a Kanovsko mu museli dát 300 rýnských. Ruskému vojsku zase museli občané Vlkoše a Kanovska odevzdat mnoho koní a vozů. Ze záznamů se dovídáme, že v době příměři byla vymezena demarkační čára, která procházela Kojetínem. Skupinky Francouzů tuto čáru ovšem překračovaly a konaly výpravy do okolních obcí a žádaly kontribuci. Tak se francouzské vojsko dostalo až do Vlkoše.
V roce 1866 za války rakousko-pruské se v soukromé kronice píše, že rakouské vojsko pochodovalo od Olšiček k Tovačovu (přes Vlkoš). Pruské vojsko pobývalo v Horní Moštěnici a na jeho výživu měli přispívat blízské obce, mezi nimi i Vlkoš.